Jak dál s asistenty?
(Václav Mitáš) • Gambrinus liga má své první kolo za sebou a společně s hráči také rozhodčí a asistenti. Na svou premiéru v profesionálních soutěžích však ještě čeká sedm nováčků na rozhodcovské listině a dva další – píšťalku za praporek vyměnili Milan Makovička a Robert Hájek. Právě kolem těchto dvou arbitrů se rozpoutala v minulém týdnu v médiích i na internetu diskuze, místy až hysterická. Pojďme se na celou situaci pokusit podívat bez emocí.
Projdeme-li tyto články, zjistíme, že někdejší úspěšný mezinárodní asistent Evžen Amler hovoří o degradaci mužů s praporkem, „nejmenovaní“ odborníci dokonce o hnusu či práci vlivných funkcionářů a podobně. Všichni však jedním hlasem argumentují tím, že bývalí hlavní nebudou umět posoudit ofsajd, protože tato práce vyžaduje specifický trénink a zkušenosti. To je jistě pravda – posuzování ofsajdových situací skutečně není nic jednoduchého a ve stále se zrychlujícím fotbale vyžaduje cíleně zaměřenou přípravu, kterou oběma nováčkům s praporkem komise jistě dopřeje.
Unie českých fotbalových rozhodčích vedená prof. Amlerem skutečně před časem za finanční podpory ČMFS připravila prototyp trenažéru pro asistentský trénink a nechala si jej patentovat. Jeho základem jsou modely ofsajdových situací, natočené s dorostenci Vysočiny Jihlava a běžecký pás, který měl za úkol simulovat fyzickou zátěž. Tento systém je však dnes již překonaný. Komise rozhodčích profesionálních soutěží používá k přípravě asistentů DVD FIFA, kde jsou simulované ofsajdové situace již daleko propracovanější. Zapojení se do útočné akce například figuranti nesignalizují zvednutím ruky a okamžik přihrávky není znázorněn zobrazením míče, FIFA využívá skutečných přihrávek. Trenažér je dnes tím jediným, co UČFR ve vzdělávání asistentů nabízí. Je to stejné, jako když delegát řekne rozhodčímu „musíš se koncentrovat“, aniž by dodal, jak to má jeho svěřenec udělat. Unijnímu tréninku stejně tak chybí návazná propracovaná edukační metodika, takže se stává jen jakousi formou testování. Potřebného, ale přece jen testování, jemuž chybí vzdělávací nadstavba či ucelený program.
Ofsajdy jsou však jen jednou stranou mince a rozhodčí zde mají a budou mít nepochybně co dohánět. Práce asistenta však od asijského mistrovství světa dosáhla zásadního posunu, především na špičkové úrovni. Je stále více rovnocenným partnerem rozhodčího a vnáší do řízení utkání stále více ze své osobnosti. Ani v ofsajdových situacích už nemůže své vnímání orientovat pouze na přihrávku a postavení hráčů, musí se soustředit například i na posouzení zakázané hry. Nese odpovědnost za rozhodnutí o dosažení branky, spolurozhoduje o místu přestupku v případě penaltových situací a o mnohém dalším.
Ve třech utkáních prvního kola Gambrinus ligy jsem se zaměřil na práci asistentů a zjistil jsem, že vedle posuzování míče ve hře a ze hry tvořilo 45 % jejich dalších rozhodnutí v ofsajdových situacích a 55 % řešení zakázané hry. Jistě, z výzkumného hlediska jde o velmi malý vzorek, ale stačí ke konstatování, že hovořit v případě asistentů pouze o ofsajdech a zaměřit trénink jen na ně by bylo stejné, jako cílit přípravu fotbalového útočníka jen na střelbu nohama. Fotbalová asociace dnes jde poněkud jinou cestou. V rámci pilotního běhu Vzdělávacího programu pro rozhodčí vybrala čtyři začínající asistenty a pověřila bývalého špičkového asisenta Ing. Miroslava Tulingera vytvořením edukačního modelu. Vedle teorie vsadila zejména na praktické tréninky, na nichž se podílel mezinárodní delegát Miroslav Liba. Trénink asistentů se tak daleko více přiblížil praxi. Na ofsajdové situace ani nezapomínal, ani je nepřeceňoval. K tomu přibyl i první běh program Mentor – talent pro asistenty, jehož vyhodnocení je již k dispozici. V další sezóně se počet těchto frekventantů ve VPR rozšíří, stejně jako skupina talentů. Pokud do tohoto vlaku chce unie nastoupit, bude vítaným spolucestujícím. Tuto nabídku ostatně její předseda slyšel v posledním roce opakovaně.
Ofsajdy jistě potřebují trénink, s posuzováním dalších přestupků to však není jinak. Čím více rozhodnutí totiž dělá sudí automaticky a bez přemýšlení, tím více si uvolní rozumovou kapacitu pro vyhodnocování složitějších situací. Je to podobné jako řízení auta. Začátečník se nejdříve soustředí na to kdy sešlápnout spojku a kam zatočit volantem. Později mu základní věci přejdou do krve a při řízení o nich nepřemítá. Rozhodčí s přibývajícími zkušenostmi stále častěji přerušuje či nepřerušuje hru automaticky, bez dlouhého přemýšlení. Prostě podvědomě ví nebo chcete-li cítí, že zrovna tohle byl faul a tohle se dá pustit do výhody. Právě zde mohou bývalí rozhodčí být přínosnými asistenty. Dalším z argumentů jsou zkušenosti z atmosféry profesionálních soutěží a schopnost vyrovnávat se se stresem, který vrcholový fotbal přináší. Přesun rozhodčího mezi asistenty dnes není nijak neobvyklý ani ve vyspělé fotbalové Evropě a v minulosti přinesl užitek. Jedním z nejlepších asistentů minulé sezony byl Jiří Jiřík – bývalý rozhodčí. Stabilní výkony podávali i Ladislav Gallo nebo Drahoslav Handlíř, kteří byli v minulosti mezi asistenty zařazeni dokonce na vlastní žádost. Proti nim stojí jako argument fatální chyba Jaroslava Moudrého z utkání Slovácko – Plzeň. Zde však nešlo ani tak o nedostatek zkušeností s praporkem a příčinou tohoto konkrétního selhání nebyla neschopnost posuzovat ofsajdové situace, nýbrž naprostý výpadek koncentrace, o jehož příčinách můžeme pouze spekulovat. Tedy něco, co by se sice nemělo, ale přesto může stát komukoli. Kdyby se jmenovaní i nejmenovaní odborníci právě touto chybou zabývali a onu situaci viděli více než dvakrát, pravděpodobně by došli ke stejnému závěru. Mimochodem právě schopnost koncentrace pozornosti by měla patřit k základním tezím psychologické přípravy rozhodčích i asistentů, přesto se o ní nikde v materiálech UČFR nehovoří. Mým vlastním handicapem už navždycky zůstane relativně malá praktická zkušenost. Do vzdělávání arbitrů se však snažím přinášet svoji odbornost, jejímž odrazovým můstkem jsou podrobné konzultace s ostřílenými kolegy, s nimiž připravujeme například také teoretické základy i praktická cvičení právě pro zlepšení koncentrace pozornosti.
Další mediální argumenty už pokulhávají na obě nohy a svědčí o povrchní znalosti problematiky. „Copak by se mohlo v hokeji stát, aby čárový najednou pískal? A hned profesionální soutěže,“ říká jeden z nich. Nejen, že by se to mohlo stát, dokonce se to stalo. A dokonce v průběhu jedné sezóny. Té letošní. Uznávaný, ba jeden z nejlepších čárových rozhodčích František Kalivoda se v jejím závěru představil s červenými páskami na rukávech. Nešlo o žádný tlak bafuňářů ani o výsměch rozhodčím poctivě se připravujícím v nižších soutěžích. Komise rozhodčích to udělala po zralé úvaze a nevadilo jí nechat Kalivodu popřít teze o specializaci téměř úplně, když v extralize působil jako čárový a v I. lize jako hlavní rozhodčí. Média tomuto případu nevěnovala pozornost téměř vůbec a do spekulací se nepouštěla v žádném případě. Mimochodem nejde o žádnou velkou výjimku. JUDr. Vladimír Šubrt, jeden z nejuznávanějších českých hokejových rozhodčích od dob Kořínka a Bati, jehož rekord v počtu účasti na světových šampionátech a olympiádách už sotva kdo překoná, začínal jako čárový.
Hokejová specializace je ovšem někde docela jinde. Hlavní rozhodčí vkládá do posuzování zákroků svůj pohled na věc a jistou dávku kreativity, stejně jako rozhodčí ve fotbale. Čároví pak musí být naprosto exaktní – ofsajd prostě buď je nebo není, stejně jako šest hráčů v poli na ledě – posoudit pozici bruslí a puku na modré čáře, spočítat lidi v jednom okamžiku. Tady není kam uhnout. Rozdíl tedy nutně musí být i v osobnosti – kreativní myšlení se může lišit od přesně technického. Možná zde byla příčina, proč se někteří nejšpičkovější čároví sudí nikdy výrazně neprosadili mezi hlavními.
Listina rozhodčích není a nemůže být zafixovaná mimo jiné také proto, aby sudí v nižších soutěžích nepřišli o motivaci. Po vyřazení Jaroslava Moudrého a logickém přesunu úspěšné mezinárodní rozhodčí Jany Adámkové mezi sudí MSFL přišli o místo tři asistenti, což je méně než 5 % všech arbitrů nejvyšších soutěží. Ani jeden z nich se nedopustil fatální chyby, ani jeden vyloženě nezkazil žádný zápas. Nejde o trest ani o postih, nýbrž o nutné opatření. Jejich místo zaujali tři poměrně zkušení rozhodčí z třetí ligy a tři mladí a perspektivní. Dva z nich absolvovali první ročník VPR. To je ve srovnání s minulými léty počet nebývale velký, a proto tři jejich kolegové museli listinu opustit. To se stalo i v národních soutěžích, kde byl vzhledem k připravované reorganizaci počet sestupujících ještě mnohem mnohem vyšší. Ani zde často nešlo o vyloženě špatné arbitry, i zde na ně prostě padla volba komise, která nerozhodovala jen na základě pokažených zápasů či známek delegátů, ale patrně využila komplexní pohled na jejich výkony, přípravu i osobnost. Ligová komise rozhodčích navíc pravděpodobně pracuje s faktem, že několik špičkových asistentů z listiny FIFA bude muset zanedlouho končit z věkových důvodů a chce za ně mít připravenu adekvátní náhradu.
Suma sumárum tedy lze konstatovat, že z průměrného asistenta se dobrý rozhodčí stane jen těžko. Z průměrného rozhodčího však vynikající, ba špičkový asistent může být. Dovolím si parafrázovat jednu reklamu: Chcete důkaz? Tím je pro mě Evžen Amler. Mimochodem – na funkci asistenta se specializoval až po třicítce.
Václav Mitáš
(autor je vedoucím vzdělávání rozhodčích FAČR)
